Epoxidové podlahy souhrnem

Odolnost je téměř stejná jako u litých pryskyřic, celková tloušťka souvrství je ale nižší a spotřeba se podle stavu podkladu pohybuje někde mezi 1,0 - 1,5 kg/m2 vč. penetrace. Tyto nátěry se často aplikují v protiskluzném provedení, tzv. QS systému (zkratka Quartz system) - penetrace je prosypána křemičitým pískem, který vytváří určitou drsnost povrchu a tato vrstva je takříkajíc zapečetěna vrchním probarveným nátěrem. Lze udělat lesklou i matnou variantu.

Obdobně se dělá i nátěrový systém s dekorativním chipsem různých barevných kombinací a dle požadavku investora i v různém množství. Můžete tak mít jen lehký posyp a nebo také posyp do plna, v obou případech se dekorativní chips nakonec zalakuje a sám o sobě tvoří krásný povrch (u plného posypu dokonce i protiskluzný). Výhoda systému plného posypu chipsem je, že umí schovat různé nerovnosti podkladu.

Podobnou variantou jako je dekorativní chips, jsou i podlahy s barevnými písky. Postup je prakticky stejný, jen místo chipsů se používají různě probarvené písky, které se následně zapečeťují čirou pryskyřicí a podle toho, jak moc je zalijete, vytvářejí více čí méně protiskluzný systém.

Obecně jsou tzv. nátěrovky vhodné na spádované plochy a prostory, kde funkce převládá nad designem (mimo zmíněný chips a barevné písky) a jsou znatelně levnější než lité pryskyřice.

Menší nevýhodou je, že nátěrové systémy neschovají všechny nerovnosti a leccos se na nich prorýsuje. Lze to řešit několika penetracemi, broušením, ale lité stěrce se to rovinností obvykle nepřiblíží a pokud ano, pak je cena dalších vrstev a úsilí již téměř dorovnána do ceny lité stěrky. Tak nebo tak je to velice pěkné, cenově příjemné řešení.

Obvykle 3 vrstvé systémy se spotřebou kolem 4kg/m2 vč. penetrace. Tím pádem je tloušťka souvrství násobně vyšší. V tomto případě zůstává základní mechanika také stejná.

Litá stěrka je však odolnější na větší rázy, ale tak či tak když budete tahat po jakémkoliv povrchu např. něco s ostrou hranou, poškodíte to. Lité stěrky se dělají v hladkém provedení, většinou v čistých provozech různých typů výroby (automotive, elektronika, apod.) Lze je zmatnit matovacím lakem a s přimícháním mikroskopických skleněných kuliček, tzv. balotiny, lze vytvořit i protiskluz. 

V podobném gardu se realizují i interiérové polyuretanové designové stěrky, každá je osobitá, 2x stejně to neuděláte nikdy. Zde jen podotknu, že je dobré mít velice pěkně srovnaný podklad. Polyuretanové stěrky jsou trošku potvůrky na rovinnost, proto je často podléváme několika vrstvami, aby byly opravdu jako sklo. Samozřejmě se pracnost a možství materiálu, které bývá i kolem 5kg/m2 odráží i na ceně.

Letem světem - oblíbená to věc kolem rodinných domů, řemeslně leckdy hodně podceňovaná. Je potřeba povrch pod kobercem řádně penetrovat a jelikož epoxid, kterým se to obvykle stmelovalo, není UV odolný, používáme (alespoň my) polyasparátové pryskyřice, které mají UV stabilitu mnohem vyšší a není potřeba co 2 roky k zákazníkovi jezdit a koberec renovovat přetřením pryskyřicí.

1. přebroušení podkladu - podle podkladu buď hrubým smirkem (např. hrubost 16), nebo diamantovým kotoučem

2. případná oprava výtluků, trhlin v betonu (např. sešitím), různých dutin a jiných nedostatků

3. penetrace podkladu - je nutné zvolit správný typ penetrace podle vlhkosti, zaolejování, nebo např. na samonivelační stěrku apod., od toho se odvíjí i spotřeba. Penetraci v určitém poměru mícháme a dohušťujeme jemným křemičitým pískem na zatažení malých nerovností a pórů. A buď gumovou raklí nebo hladítkem roztáhneme po ploše a v případě nátěru ještě sjednotíme válečkem

4. U lité stěrky přijde na řadu určitě ještě jedna penetrace - tzv. egalizační stěrka na srovnání podkadu.

5. teprve pak se hladítkem s rovnou stranou (v případě nátěru) nebo zubovou stranou (v případě lité stěrky) natáhne na podlahu vrchní probarvená vrstva, která se (v případě nátěru) sjednotí válečkem tzv. do kříže, tedy 2x kolmo na sebe, nebo se projede vrstva ocelovým ježkem v případě lité stěrky a tím se srovná a odvzdušní.

K doplnění postupu ještě podotknu, že správně by se měla každá vrstva po vytvrdnutí lehce přebrousit, vysát a pak aplikovat dále.

Nedílnou součástí je pak vyřešení hygienického soklíku a případné zatmelení přechodu mezi vodorovnou a svislou plochou, tzv. fabionu. Ten se řeší aplikací polyuretanového tmelu a stažením špachtličkou, aby vytvořil pěkný přechod.

Sokly řešíme obvykle fasádní barvou ve stejné RAL nebo epoxidem na vodní bázi. Klasický epoxid má tendenci se trochu smrštit a obvykle se dříve či později utrhne od zdi i s vrstvou štuku.

Tolik k stručnému seznámení s epoxidy a polyuretany. V případě zájmu jsem k zastižení zde: marek@napodlaze.cz, Marek Vnouček, www.napodlaze.cz.