Rozhodnutí stavět aneb Jak to vše začalo

Autor: Petr a Deni (1 příspěvek)
Kategorie: Příprava
6. 9. 2019
0 komentářů
Rozhodnutí stavět aneb Jak to vše začalo
Příspěvek stavebníka
Zdravíme všechny svépomocníky od Vozmena a Princezny.

Psal se rok 2019 v květnu, kdy jsme společně s Deni bydleli v malém pronajatém bytečku 1+KK. Musím říct, že 2 mladí lidi v malém bytečku, no, nežili jsme si zase tak uplně špatně. Přes den každý ve své práci, přijeli jsme domů a tak nějak jsme si byli opravdu blízko. Byt měl 30m2, tak nechci říct, že jsme o sebe zakopávali, spíš jsme o sobě opravdu věděli úplně všechno.  Koncem července nám ovšem končila podnájemní smlouva, a tak už v květnu jsme přemýšleli, co a jak dál. Oba jsme moc dobře věděli, že v tak malém bytečku zakládat rodinu opravdu nechceme a naopak, že se chceme posunout někam dál, jak v našem vztahu tak zároveň i osobně. Spatřili jsme velký potenciál v RD + parcele, kde budeme moct vychovávat naše potomky, budeme si moct dělat, co chceme, kde nám to jednou bude říkat pane, kde si budeme moct dát snídani, oběd a večeři na verandě. Kam budeme moct pozvat rodinu do letní kuchyňky a každy si připraví svou vlastní pizzu nebo opeče buřt.  Po dlouhých hodinách představ, rozhodování, co nám to přinese, že raději platit hypotéku a bydlet přitom ve svém, než někomu nájem, nás utvrdilo, že opravdu to takhle chceme. Ten večer jsme usínali dost nalomení, že do toho půjdeme. Hned následující víkend jsme se rozjeli a udělali si rodinné kolečko. Když jsme se tak nějak zmínili u všech, co a jak, jak si to představujeme nadále, ani jsme nečekali, s jakým ohlasem se setkáme. Snad poprvé ve svém živote jsem od své rodiny slyšel větu: "Konečně rozumné rozhodnutí. Jak to zvládnete?". V ten moment jsme měli v hlavně spíše otazníky než odpovědi. A tak jsme odjížděli od rodičů dost nalomení, jak to zvládneme. Když jsme pokračovali k rodičům partnerky, setkali jsme se s nadšením a prakticky i odpovědí, že to zvládneme. Partnerky rodiče, kteří bydlí v baráku s obrovskou zahradou, zvolali: "No paráda, konečně nebudu sekat zahradu". Nejdřív jsem nechápal, nikdo se neptal, kde bychom chtěli stavět. A tak jsme odjižděli - partnerka mírně optimistická a já spíše skeptický. Nicméně po debatách, na téma, kdy partnerky rodiče by nám část parcely darovali a my bychom přikoupili vedlejší zahradu, jsem usoudil, že to není zase tak špatný nápad. Od rodičů poměrně blízko, a přitom přes další zahradu. Super na hlídání, super na pomoc při stavění. OK, jdeme do toho.  Hned následujicí den jsme se rozhodli, že než něco budeme přikupovat, zjistíme, zda nám vydají vůbec stavební povolení, jelikož je to pořád zahrada. Zahrada má vlastní vjezd "polní cestu", tak jsme se rozhodli zjistit co nejvíce informací. Nakonec po dlouhém obíhání - katastralní úřad, obec, životní porostředí - jsme se dozvěděli verdikt, který nebyl kladný. Na zahradě stavět moct nebudeme, protože příjezdová cesta musí být zpevněná a dostatečně široká pro vjezd IZS.  Krach a zmar, který jsme v ten moment prožívali, byl hrozný. Naštvaní, smutní a rozčarovaní z toho, jak se k nám obec postavila. Respektive se s námi rozloučili větou: "Vybudujte na vlastní náklady příjezdovou cestu po celé délce (600 m dlouhou ulici s osvětlením, kanalizací, odtokovou škarpou, vydlážděnou zámkovou dlažbou) a my vám to stavební povolení dáme." Ironicky jsme se usmáli a řekli: "Tak vám pěkně děkujeme, nashledanou."  Týden mi trvalo, než jsem to vše skousnul. I tak jsem nelenil. Byt, v kterém jsme bydleli, byl v moderní zástavbě a hned pod ním jsem měl realitní kancelář. Zastavil jsem se tam, jestli není někde stavební parcela za nějakou babku. Plný optimismu jsem říkal, babiček je v Kolíně tolik, že vám nějakou babču přinesu. Po zasmání se nade mnou realitní makléřka slitovala a řekla: "Víte co, zavolejte na tohle číslo. Já z toho nebudu mít nic, ale chci vám pomoci. Navíc se mi líbí váš optimismus." Nelenil jsem a ani se za mnou nedovřely dveře, už jsem volal. Po telefonu jsem se domluvil s panem X, že se mám zajet podívat do obce Jestřábí Lhota a přesně mi popsal, kde se nachází prostory, s nově rozparcelovanými místy pro vystavění RD.  Tehdy jsem jen projel kolem a v ten moment, jak se říká, mě pohltila "Láska na první pohled". Přesně tohle si představuji, tady ano, tady bych chtěl bydlet a žít. Blízko k dálnici na Prahu - Hradec Králové, přitom v dostatečné vzdálenosti kvůli hluku. Blízko do středního města Kolín, kde je plná obslužnost. Blízko ke všem rodinným příslušníkům a přitom v dostatečné vzdálenosti. A prostředí? Na dohled lesy, pole, kulturně snaživá obec a, jak jsem se dozvěděl postupem času, plno kamarádů z dětství. Tehdy jsem v tom autě řekl jo! JOOOOOO! Pelášil jsem za partnerkou do práce, abych ji nabral, a v momentě, kdy si sedla do auta, jsem jí řekl: "Denísku, jedeme na výlet." Nadšená si asi myslela, že pojedem do nějakých levandulových zahrad. A já jí místo toho vezu ukázat kus louky. :D No, pořád se vyptávala, kam jedeme, co tam budeme dělat. Neřekl jsem absolutně nic. Když jsme se blížili k místu, tak si posteskla: "Ježiš, tady je to krásný. Mi neříkej, že bychom nedokázali sehnat nějakou parcelu." Já se tak potutelně pousmál. "Co budeme dělat v Jestřábí Lhotě? Ty mě vezeš do VIGVAMU na jídlo?" A já v ten moment zastavil před vesnickou školkou. "Vystup!" "OK, ale co tady?" Deniska mi vyndala vozík, já přesedl a šli jsme směrem na konec vesnice. "Jééé, tady je oslík, kozy a králíci!" Tak si chvilku hladila zvířata, která byla prakticky asi 50 metrů nad naší budoucí parcelou. "Pojď, půjdeme kousek ještě dál." "Vždyť tam nic není." "Ale pojď." Tak jsme šli. A jelikož při čekání na partnerku před prací jsem zjistil, kde přesně by to mělo být, tak jsem věděl, kam jí táhnu. "Zastav! Pojď ke mě." Posadil jsem si jí na klín, a říkám: "Jak se ti tu líbí?" "No, je to tu hezký, ale jako co tady?" "Co kdybychom tady postavili barák?" "Vždyť je tu jen pole a tady už parcely jsou zastavěný." "To pole je rozparcelovaný a chtějí za to 950 Kč za m2." "Cože?" "A zasíťování atd., to vše bude, jen to majitel ještě nestihl zrealizovat, ale už teď to prodává." Partnerka v tu chvilku vyskočila z klína a letěla jak pominutá na tu část orné půdy a hned: "Juuu, zajíc ten mě tady chce!" Hned začala organizovat, kde co bude, a já měl pocit, že je jak malá holka, která dostala nový pokojíček. Nakonec jsem volal panu X a za 40 dní jsme podepisovali kupní smlouvu a za dalších 21 dní jsme se stali majiteli parcely. 

Pomohl vám tento obsah?
Sdílejte ho s přáteli...
... nebo mu přidejte hodnocení
Přidávat hodnocení může pouze přihlášený stavebník
O autorovi
Petr a Deni
Petr a Deni (1 příspěvek)
Další články autora:
Autor zatím napsal pouze tento článek.
Víte, že můžete také vytvářet příspěvky? Kvalitní příspěvky finančně odměníme. Zobrazit více informací