Pásy, ztracené bednění, základová deska

Na tuto práci byli potřeba muži, a proto byli přítomni čtyři, plus dvě ženy, tři psi a jedno mimino:) Mix začal vylévat jednu z nosných příček, ale betonu bylo tolik, že chlapi přistavili pod korýtko kolečko a rozváželi beton dál. Buďte ujištěni, koleček bylo několik.

Zatímco jsme čekali na další mix, házely se do betonu další kameny, které se tam pěkně zašlapávaly, takže se občas někomu stalo, že šlápl vedle a skončil po koleno (v tom lepším případě) v betonu:) No a ve finále jsme se dočkali špatného odhadu, takže nám chyběl asi kubík betonu. Pan stavitel rozhodl, že se to dořeší jindy, takže se do čerstvého betonu ještě instalovaly roxory pro ztracené bednění a šlo se domů s pocitem dobře vykonané práce.

Mám pro vás dobrou radu – abyste zamezili tomu, že se někdo napíchne na roxor, navlékněte na železa prázdné  PET lahve.

Takže jedna kostka do rohu se zakládala asi hodinu. Pak se skládaly další, a tím se zabilo celé odpoledne. Skončili jsme v deset večer za svitu halogenových lamp, ještě si upekli buřty a zalezli do stanů. Bohužel, ten náš byl ve vyježděných kolejích po traktoru, takže noc za moc nestála, ráno jsme vylezli nevyspalí, polámaní, otlačení. V neděli to vypadalo na déšť, taky občas poprchalo, ale dalo se to. Začali jsme kolem deváté ráno s nasazením všech našich sil, plně odhodláni to zvládnout.

Pokládka se zasekla v arkýři, kdy se tvárnice ořezávaly a tvarovaly. Další problém nastal ve 4. obvodové zdi, kdy byla část betonu v jiné výšce než všude kolem, takže se tvárnice musely seřezávat ze všech stran o 3-4 cm. Nakonec přišly na řadu nosné zdi, kdy už pokládka šla rychle, neboť se to řešilo jen na vodováhu. Za celý den jsme měli jen snídani, složenou z housky a nějaké pomazánky, po zbytek dne se dojídaly zbytky, takže první slušné a hlavně teplé jídlo jsme měli v neděli o půl 10 večer, a kdy jsme se po dvou dnech konečně vykoupali, celí zaprášení, ulepení, unavení. A věřte, že to byl velmi slastný pocit. 30.7.2011 přišlo na řadu vylévání bednění betonem.

Mix dorazil asi deset minut před termínem, a pro naši smůlu byli přítomni pouze dva chlapáci a já, další síla totiž zaspala. Situace se opět vyřešila tak, že se beton z korýtka vyléval do kolečka, a s tím se pak rozvážel do vzdálenějších míst, kam se mix nemohl dostat. Ještě ten den jsme se pustili do vykopávání děr pro odpadové trubky, ale tuto práci nám znepříjemňovalo odporné počasí, vítr, teplota pouhých 13°C, déšť ustal až v devět večer. Situaci jsme vyřešili postavením altánu nad naše hlavy, aby nás chránil před nejhorším náporem vody, ale i tak jsme byli provlhlí až na kost.

Stanování jsme raději vzdali, to bylo o zdraví, neboť by byly mokré ještě dřív, než bychom je postavili. Ani na ty špekáčky nedošlo. Rozpustili jsme se o půl 7 večer a jeli se každý ohřát domů. Bohužel ani neděle nebyla vůči nám vlídnější, ale alespoň nepršelo, zima zůstávala. To jediné, co jsme vlastně udělali, bylo nakopat díry u studny, abychom se dostali na odpadní trubky, vedoucí pod bedněním, a zasypání stávajících, v nichž už trubky byly usazeny. Večer jsme pak s chutí opekli špekáčky a mazali domů.

Tenhle víkend byl bohatý na úrazy, kolega několikrát sklouznul s kolečkem z prkna a zhučel do děr pro odpadní trubky, já se přerazila o ztracené bednění, a v první chvíli jsem myslela, že mám zlomenou nohu. Naštěstí to skončilo jen vyvrtnutým kotníkem a pořádně sedřenou holení. V té době se realizace stavby kvůli nepřízni počasí zdržovala asi o týden, a my stále ještě neměli povolení.

O půl 11 večer jsme ještě řádili, flexou se řezaly kari sítě a tahaly se na písek, svazovaly se provázky, aby se nerozjely, až po nich poteče beton. Půl noci propršelo. Druhý den ráno jsme na stavbu přijeli brzy, aby se dodělaly drobnosti, které se večer nestihly, a abychom tam byli dřív, než dorazí mix. Bylo zataženo, občas nás zalila krátká, ale intenzívní sprška deště. Obyčejně mix přijíždí na čas, nebo o chlup dřív, ale ten den tomu tak nebylo. Půl hodiny po termínu už jsme začali být nervózní, co se asi stalo, že mixy nejednou. Pak volali z betonárky, že se jim do počítače dostala voda, z počítače létají jiskry, a bez něj nenamíchají beton. Pán byl ochotný, zkoušel volat do další betonárky, ale ten den nemíchali.

Tak jsme se zase rozpustili, byli jsme naštvaní a nešťastní, protože to znamenalo další zdržení, a navíc posila byla až z Pardubic. Měli jsme navíc smůlu, že v té době se opravoval jeden most mezi vesnicemi, a tak byla na místě objížďka dalších 5 kilometrů. Minutku před dojezdem domů volali znovu, že počítač opravili, a že jestli chceme, tak beton namíchají a pošlou první mix. Tak jsme se zase sehnali dohromady a přes objížďku mazali zpátky :)

Když mix dorazil, řidič se omlouval za vzniklé komplikace. Je jasné, že za to nikdo nemůže. Tak jsme se pustili celí lační do práce. První várku jsme nechali vylít do pravého horního rohu, odkud jsme beton tahali do zadní části, kam se mix nemohl dostat, protože tam mají baráček sousedi. Jen pro vaši představivost – beton se roztahoval ocelovými hráběmi, lopatami, vším, co bylo po ruce. Pak jsme museli improvizovat. Na prkno se přitlouklo ještě jedno, a tak se snáz dostával beton tam, kam jsme chtěli, nepříjemné bylo, že na to museli být dva, a já tam zbývala na roztahování sama. Po třetím mixu docházely síly. Začalo prosvítat slunce, a beton začal tvrdnout.

Co šlo, hned se uhladilo naším „hrabačem“, a už se do těch míst nechodilo, aby to tak zůstalo. Čtvrtý mix jsme roztahovali z posledních sil, a beton už tvrdnul tak rychle, že poslední roh se ani nepodařilo uhladit. Odpoledne ještě toho dne se na desku dalo stoupnout, aniž by po nás zůstaly stopy, no prostě paráda. Vytáhli jsme vodárnu a pustili se do vykrápění desky, aby nám nepopraskala. Sotva se mi podařilo vytvořit souvislou vrstvu vody, za chvilku byla pryč, jak to sákla deska, a jak do toho ještě pralo slunce vší silou. Přítel musel do práce, neboť si ho povolal šéf, takže já zůstala na místě a neúnavně kropila desku.

Den jsme končili s myšlenkou, že máme konečně desku, a že je nám parádně. Bylo právě 13.8.2011, mě pomalu končily prázdniny a tolik práce ještě před námi…